Oldřich zanesl oběd tatínkovi, který lámal „Pod skalou“ kámen. Řekl mu, co je doma nového, ale dlouho se s ním nezdržoval. Rozběhl se na vršek skály, odkud byl tak krásný rozhled na daleký kraj. Na jedné straně hrad Buchlov trčel do výše jako tichý, zamlklý svědek zašlých časů, na druhé straně ležela úrodná rovina, vroubená výběžky Bílých Karpat. To bylo Oldřichovo zamilované místo, na němž by dovedl proseděti celý život. Hluboko pod ním pracovali lidé. Jejich kladiva temnými údery si vyprávěla pohádku o tvrdém životě.
Lehl si na skálu, ruce si dal pod hlavu, aby to tak netlačilo, a díval se za malými obláčky, které pluly oblohou. Oh, kdyby se tak mohl jednou vznésti až k obloze a dívati se…
Your support pays for translating these classics into more languages.
Support for $12/month DonateSubscribers read with instant translation, without waiting for the free daily limit.